Středověká astronomie

S rozpadem Západořímské říše v 5. století n. l. došlo v Evropě k prudkému úpadku vzdělanosti. Znalost řečtiny postupně mizela a s ní i přístup ke klíčovým dílům starověkých astronomů, jako byl Aristoteles nebo Ptolemaios. Astronomie na Západě se na několik staletí smrskla na pouhé základy potřebné pro chod církve.

Těžiště astronomického bádání se přesunulo na Východ – do Byzantské říše, Indie a především do nově vznikajícího a rychle se rozpínajícího islámského světa. Právě arabští a perští učenci se stali mostem, který spojil antickou moudrost s moderní vědou.

Zlatý věk islámské astronomie

Od 8. do 15. století probíhal na Blízkém východě, v severní Africe a v muslimském Španělsku (Al-Andalus) obrovský vědecký rozmach. Vládci chalífátu štědře podporovali překládání řeckých, indických a perských textů do arabštiny (známý je především Dům moudrosti v Bagdádu). Ptolemaiovo stěžejní dílo Mathematiké Syntaxis bylo přeloženo a získalo zde svůj slavný název Almagest.

Motivace islámských učenců nebyla jen teoretická, ale pramenila přímo z náboženských potřeb islámu:

Určení Qibly: Muslimové se musí modlit směrem k Mekce (tzv. qibla). K určení přesného směru z jakéhokoliv místa na Zemi byla nutná pokročilá sférická geometrie a astronomie.
Časy modliteb a lunární kalendář: Přesné stanovení pěti denních modliteb záviselo na poloze Slunce. Islámský kalendář je navíc striktně lunární, a proto bylo nutné umět s naprostou přesností předpovědět první objevení srpku nového Měsíce (hilálu).

Přístroje a observatoře

Islámští astronomové kladli obrovský důraz na pozorování. Byli to oni, kdo vybudovali první velké, státem financované observatoře v historii (např. v Damašku, Bagdádu, Maráze či Samarkandu).

Vylepšili antické pozorovací nástroje, jako byly armilární sféry a kvadranty.
Astroláb: Dovedli k dokonalosti astroláb – přenosný mechanický počítač a pozorovací nástroj, který umožňoval měřit výšku hvězd, určovat čas, zeměpisnou šířku a řešit složité astronomické úlohy.

Kritika Ptolemaia a Túsiho pár

Arabští učenci si vážili antických autorů, ale nebáli se je kritizovat. Zjistili, že Ptolemaiův model vesmíru obsahuje fyzikální a matematické nepřesnosti (zejména mu vyčítali zavedení tzv. ekvantu, který porušoval pravidlo rovnoměrného kruhového pohybu).

Ve 13. století perský polyhistor Nasíruddín Túsí v observatoři v Maráze vymyslel matematický model známý jako Túsiho pár (Tusi couple). Jde o systém, kdy se menší kružnice odvaluje uvnitř větší kružnice s dvojnásobným poloměrem, čímž vzniká přímý lineární pohyb.
Tento matematický trik později využil (pravděpodobně po seznámení s arabskými texty) Mikuláš Koperník při tvorbě svého heliocentrického modelu.

Zajímavost: Odkaz islámské astronomie máme doslova před očima každou jasnou noc. Většina názvů nejznámějších hvězd má arabský původ (např. Aldebaran, Betelgeuse, Rigel, Altair nebo Deneb). Stejně tak z arabštiny pocházejí astronomické pojmy jako zenit, nadir či azimut.

Astronomie ve středověké Evropě

Zatímco islámský svět vzkvétal, Evropa v raném středověku udržovala astronomii při životě primárně kvůli tzv. komputistice (computus). Šlo o složitý matematický a astronomický výpočet data Velikonoc, které jsou pohyblivým svátkem závislým na jarní rovnodennosti a fázích Měsíce.

Renesance 12. století a zrod univerzit

Zásadní obrat nastal ve 12. století, kdy se Evropané (zejména v dobytém španělském Toledu nebo na Sicílii) dostali do kontaktu s arabskými knihovnami. Začala obrovská vlna překladů z arabštiny do latiny. Evropa tak znovu objevila Aristotela, Ptolemaia a Eukleida, obohacené o islámské komentáře a vylepšení.

Quadrivium: Astronomie se stala jedním ze čtyř základních předmětů (spolu s aritmetikou, geometrií a hudbou) na nově vznikajících středověkých univerzitách (Bologna, Paříž, Oxford, Praha).
Tractatus de Sphaera: Anglický učenec Johannes de Sacrobosco sepsal ve 13. století spis O sféře světa, který se stal základní a nejčtenější učebnicí astronomie na univerzitách po dalších 400 let. Země v něm byla samozřejmě jasně popisována jako kulatá.
Alfonsinské tabulky: V roce 1252 nechal kastilský král Alfons X. Moudrý sestavit nové, mnohem přesnější astronomické tabulky pro výpočet poloh planet. Byly tak kvalitní, že se v Evropě používaly až do 16. století.

Na sklonku středověku už učenci jako Nicole Oresme nebo Mikuláš Kusánský dokonce filozoficky spekulovali o tom, že by se Země mohla otáčet kolem své osy a že vesmír nemusí mít jasně daný střed, čímž připravovali půdu pro nadcházející revoluci.

Nezávislí pozorovatelé na východě (Čína a Indie)

Nesmíme zapomenout, že zatímco se formovala západní a islámská věda, v Číně pokračovalo pečlivé zaznamenávání oblohy. V roce 1054 čínští astronomové (na rozdíl od evropských, jejichž záznamy o této události chybí) podrobně popsali obrovský výbuch supernovy v souhvězdí Býka. Pozůstatkem této exploze je dnes slavná Krabí mlhovina. Za dynastie Song vznikaly obří mechanické astronomické hodiny poháněné vodou, které simulovaly pohyb nebeské sféry.