Rektascenze
Když chceme na Zemi přesně určit polohu nějakého města ve směru od západu na východ, podíváme se na mapu a najdeme jeho zeměpisnou délku. V astronomii – konkrétně v takzvané rovníkové souřadnicové soustavě – plní naprosto stejnou funkci hodnota, kterou nazýváme rektascenze (často se označuje řeckým písmenem α nebo zkratkou RA z anglického Right Ascension).
Rektascenze nám tedy udává, jak moc na „nebeském východě“ se hvězda, galaxie či planeta nachází vzhledem k pevně danému počátečnímu bodu.
Proč se rektascenze neměří ve stupních, ale v hodinách?
Toto je věc, která začátečníky v astronomii často zmate nejvíce. Zatímco na Zemi měříme zeměpisnou délku ve stupních (0° až 180° na východ a západ), astronomové se rozhodli měřit rektascenzi v čase – tedy v hodinách (h), minutách (m) a sekundách (s).
Důvod je čistě praktický a souvisí s rotací naší planety:
- Nebeská sféra představuje plný kruh, tedy 360°.
- Zemi trvá přesně 24 hodin, než se kolem své osy otočí o jednu celou otáčku (a nebeská sféra nad našimi hlavami tak zdánlivě oběhne jeden okruh).
- Z toho jednoduchým dělením vyplývá, že 1 hodina rektascenze odpovídá přesně 15° na obloze (360 / 24 = 15).
Hodnoty rektascenze tedy nabývají velikosti od 0h 0m 0s až po 23h 59m 59s. Hodnota roste vždy směrem na východ.
Praktické využití: Pokud máte v hledáčku dalekohledu hvězdu s rektascenzí 2h 0m a víte, že hledaný objekt má rektascenzi 3h 0m, znamená to, že se hledaný objekt nachází na obloze východněji a díky rotaci Země „doputuje“ do stejného bodu ve vašem zorném poli přesně za 1 hodinu.
Kde je „vesmírný Greenwich“?
Abychom mohli měřit souřadnice, musíme si stanovit nultý bod, od kterého začneme počítat. Na Zemi jsme si jako nultý poledník uměle určili observatoř v londýnském Greenwichi. Kde je ale nultý poledník na nebeské sféře?
Astronomové si za počátek rektascenze (tedy souřadnici 0h 0m 0s) zvolili takzvaný Jarní bod (označovaný symbolem souhvězdí Berana: ♈).
- Jarní bod je přesné místo na nebeském rovníku, kterým střed Slunce projde v okamžiku jarní rovnodennosti (kolem 20. března), když přechází z jižní polokoule na severní.
- Od tohoto myšleného bodu, který si můžeme představit jako „nultý vesmírný poledník“, se rektascenze počítá směrem na východ podél nebeského rovníku.
Problém kmitající Země: Proč souřadnice stárnou?
Pokud si v astronomickém katalogu najdete rektascenzi nějaké hvězdy, vždy u ní bude napsána takzvaná epocha (nejčastěji J2000.0). Proč nestačí jen jedno číslo na stálo?
Může za to jev zvaný precese zemské osy. Země se netočí vesmírem jako dokonale stabilní setrvačník, ale její osa velmi pomalu krouží (podobně jako zpomalující dětská káča). Jeden tento precesní kruh trvá neuvěřitelných 25 770 let (tzv. Platónský rok).
Protože se osa planety naklání, celá naše síť souřadnic se velmi pomalu posouvá po obloze. Jarní bod (náš nultý poledník) cestuje po nebeském rovníku směrem na západ rychlostí zhruba o 50 úhlových vteřin za rok.
- Historická zajímavost: Když staří Řekové tento systém vymýšleli, Jarní bod se nacházel v souhvězdí Berana. Kvůli precesi se za 2000 let posunul do souhvězdí Ryb a pomalu směřuje do souhvězdí Vodnáře.
Z toho důvodu se souřadnice všech hvězd neustále, i když nepatrně, mění. Aby v tom astronomové měli pořádek, shodnou se vždy na fixním bodě v čase (epoše). Většina moderních map a aplikací dnes používá epochu J2000.0, což znamená, že ukazují pozici, kde se Jarní bod (a celá souřadnicová síť) nacházel přesně 1. ledna roku 2000 ve 12:00.
Spolu s rektascenzí je však k určení bodu na obloze nutná ještě druhá osa (severo-jižní). Tou je Deklinace, na kterou se zaměříme v následujícím článku.